Stopem po Irsku

K dvouletému výročí svatby jsme si s ženou nadělili stopovací dovolenou po Irsku.  Ukázalo se, že to byl velmi dobrý nápad, protože Irsko je opravdu krásná země a Irové super lidi, a stop tak nepředstavoval vůbec žádný problém. Pravda, mohlo být trochu tepleji a občas i více slunce, ale rozhodně to stálo za to.

Naše cesta začala letem z Prahy do Dublinu a stopováním kousek za letištěm. Bylo to super, protože jsme se nemuseli nikam trmácet. Místo bylo doporučeno na www.hitchwiki.org – Hitchhiker's Guide to Hitchhiking the World – velmi užitečná stránka pro všechny stopaře (i pro ty bez ručníku). Vyndali jsme ceduli se jménem města Drogheda a měli jsme docela štěstí, protože tak za čtvrt hodinky nám zastavil taxikář, který nám nabídl, že nás vezme zdarma, protože se vracel domů. Naším skutečným cílem byl neolitický monument New Grange a taxikář se cestou kolem něj vracel domů, takže nás zavezl úplně nejblíže a nejlépe, jak jsme si vůbec mohli přát.

Newgrange

Pozeptali jsme se v místním penzionu, zda smíme přespat u nich na poli, a povedlo se. Usínali jsme za deště, noc byla velmi chladná a my poznali, že jsme si ty karimatky přeci jen měli vzít. Ráno jsme se vydali na prohlídku monumentu, kam nás dovezli autobusem, a bylo to fakt super, je to úžasné a opravdu staré místo (starší než pyramidy v Gize nebo Stonehenge).

U Giant's Causeway (větší rozlišení)

Po návštěvě památky jsme se vydali zase stopovat. Moc toho nejelo, a tak jsme šli a šli směrem k hlavní silnici. Našim cílem byl až Belfast, kam se nám podařilo dostopovat na čtyřikrát, což vůbec nebylo špatné. Lehce jsme si Belfast prohlédli, zakoupili nafukovací karimatku pro Verču (pro mě jen podložku pod ledviny) a taky plynovou bombu, abychom si mohli vařit. Městským autobusem jsme se dopravili na okraj města, ale úplně jsme to neodhadli, takže jsme museli pěkný kousek dojít, než jsme objevili vhodné místo na stopování. Ale stopovalo se dobře a po kratších úsecích jsme byli kolem osmé večer dopraveni přímo k Giant's Causeway na severu Irska.

Giant's Causeway (větší rozlišení)

Tam nás vzal manželský pár a trochu si kvůli nám zajeli, za což jsme je odměnili magnetkem s Prahou. Ještě než jsme se vydali najít místo na spaní, Giant's Causeway jsme si prohlédli a lehce nafotili. Tentokrát jsme spali na políčku u jednoho domu a jeho majitel nám i napustil láhev s vodou, což se hodilo. Noc byla tentokrát příjemnější, přeci jen teplo od země udělalo své. Ráno jsme se vydali opět k Giant's Causeway, Verča zůstala na kafi a já jsem fotil a fotil. Ještě tam nebylo tolik turistů, tak se to docela dalo.

Giant's Causeway (větší rozlišení)

Naší příští zastávkou byl Rope Bridge, což měl být lanový visutý most, který staví rybáři. Tohle se změnilo a je z toho turistická atrakce a konopná lana doplnila ocelová, což ubralo na dojmu. K tomu si přidejte i to, že se za to platí a je tam spousta lidí (byla neděle a udělalo se krásné počasí). Naštěstí pobřeží je tak krásné, že to všechno vynahradilo. Dostopovat tam nebylo snadné, protože jsme se vydali pěšky po méně frekventované silnici, ale pak nám zastavil pán, co jel přímo tam.

Pobřeží u Rope Bridge (větší rozlišení)

Po návštěvě Rope Bridge jsme se vydali na západ a naším cílem byl Donegal. Nejprve jsme se dostali do města Coleraine, pak Londonderry a tam jsme chytli super stop. Vzali nás tři Irové, kteří se vraceli z rozlučky se svobodou svého kamaráda. Nejdříve jsme se dohodli, že nás vyhodí v Liffordu, který měli cestou do města Omagh, ale když jsme jim řekli, že naším skutečným cílem je Donegal, tak řidič, typický zrzavý Ir zvolal „Road trip“ a dovezli nás až tam, kam jsme potřebovali. To bylo fakt nečekané a super. U nás by si nikdo těch 60 km navíc nezajel. Ono vůbec stopování v Irsku je lepší než u nás, protože nás vždy dovezli na vhodný kruháč nebo křižovatku. V Čechách by nás vysadili třeba jen na dálnici.

Pobřeží u Rope Bridge (větší rozlišení)

V Donegalu jsme opět přespali u jednoho domu, tentokrát fakt pěkného a velkého. Ráno pršelo, z prohlídky města nebylo nic, a tak jsme navštívili aspoň nedalekou kavárnu, aby nám den přeci jen lépe začal. Pak jsme museli stopovat v dešti, což nebylo moc příjemné, ale naštěstí to netrvalo tak dlouho a někdo nás vzal.

Pobřeží u Rope Bridge

Dnešním cílem byl poloostrov Dingle se svým úžasným pobřežím. Stopovali jsme opět na několikrát. Zajímavým stopem bylo svezení se s Iráčanem, který to po dálnici valil opravdu rychle, tak nám cesta dobře utíkala. Vysadil nás za Limerickem u sjezdu ve směru na Tralee. Sem nás vzala Michaele, která nám nabídla, že v pátek pojede odpoledne do Dublinu, tak kdybychom se nacházeli někde cestou, tak jí máme poslat SMS a že nás vyzvedne. Tohle nás fakt potěšilo.

Poloostrov Dingle (větší rozlišení)

Za Tralee jsme opět hledali vhodné místo na přespání, já už jsem chtěl spát nadivoko, ale Verča byla ještě proti a ukázalo se, že to bylo dobře. Zastavilo u nás totiž auto, ve kterém seděl seniorský pár (obvykle velmi nevhodná kombinace na stopování) a nabídl nám místo pro stan. Ukázalo se, že vlastní veliký statek, a my mohli přespat v přístřešku na seně, což pro nás, městem vychované lidi, bylo úplně super.

Stálí průvodci při stopování - ovce a krávy

Ráno jsme si pohráli s místním štěnětem, které bylo velmi hravé a neodbytné, a už jsme byli na cestě do města Dingle. Stop netrval dlouho a brzy jsme se ocitli v tomto malém přímořském městečku. Jeho hlavní atrakcí je pobyt delfína Fungi v místním zálivu a turisté se na něj jezdí dívat na lodích. To jsme oželeli a vydali se na procházku po pobřeží, které je fakt krásné. Uchvacovaly mě obrovské plochy pokryté schránkami svijonožců (lat. Cirripedia, skupina korýšů). Po této procházce jsme se vydali opět na cestu, tentokrát do městečka Killarney, kde jsme trochu vyměkli a zaplatili si hostel u Neptuna.

Spaní na seně

Přeci jen se člověk potřebuje občas v klidu umýt a v té zimě venku to moc nešlo. Killarney je velmi příjemné městečko a je u něj velký národní park, který z části tvoří rozlehlý anglický park se zříceninou opatství a dále pak s krásnými vodopády. Ty jsme navštívili až druhý den cestou do Kenmare. Stop byl opět velmi rychlý a jeli jsme krásnou přírodou provincie Kerry (sem se určitě ještě někdy vrátíme).

Kostel v Killarney

Po prohlídce městečka Kenmare jsme stopovali do města Lismore, kde je jeden z nejkrásnějších Irských hradů. A poprvé se nám špatně stopovalo, moc toho nejezdilo a ještě jsme stáli na špatném místě, jak nám řekli místní. Když jsme se přesunuli jinam, tak to nebylo o moc lepší, ale nakonec nás někdo vzal a my se dostali na frekventovanější silnici a pomocí tří dalších rychlých stopů jsme k večeru byli v Lismore. V tento den jsme chytli i nejlepší auto, jakým jsme při stopování jeli – Audi A7 v kůži – až nám bylo líto, že na řidičovy tenisové rakety pokládáme naše krosny a sedáme si do kožených sedaček.  V Lismore jsme přespali před domkem jedné irské rodiny kousek od hradu.

Národní pak Killarney

Hrad Lismore jsme si neprohlédli, protože je obydlený a přístupné jsou jen jeho zahrady, ale nám se nechtělo čekat, až je otevřou. Opět to hůře jelo, ale aspoň jsme si udělali zastávku ve Fermoy, kde jsme si koupili jednu porci „fish and chips“ v místním fast foodu. Byla to opravdu požehnaná dávka ryby a hranolek, že jsme měli ve dvou co dělat. A pak už zase hurá na stop. K večeru jsme dorazili do městečka Cashel a ještě jsme stihli prohlídku jejich hradu Rock of Cashel. Po prohlídce jsme stopovali do Kilkeny, ale to se nám nedařilo: prý jsme byli na špatném místě. Tak nás místní děvčata dovezla na lepší místo, ale stop nešel a nešel. Nakonec jsme se na to vykašlali a šli hledat místo na spaní.

Národní park Killarney

Šli jsme kolem ruin starého opatství a zazvonili na jednom statku. Přišla nám otevřít irská lady, a když jsme jí poprosili o místo na spaní, tak nám řekla, že všechny okolní pozemky patří jim, a že můžeme přespat přímo v opatství. Tomu se nám moc nechtělo věřit, tak jsme si to ještě dvakrát ověřili a bylo tomu tak. Jen jestli nám prý nevadí duchové. Také nás upozornila, abychom nespali na louce, že by nám krávy chodily klepat na náš stan. Bylo to úžasné. Postavili jsme si stan na místě bývalé rajské zahrady, na krásném trávníčku a poprvé jsme spali ve stanu v národní kulturní památce.

Vodopád v národním parku Killarney

Ráno po snídani jsme šli na stop. Nic moc nejelo a my pokračovali dál, že budeme stopovat na dálnici, i když jsme samozřejmě věděli, že se to nesmí. Stoupli jsme si proto těsně před značku dálnice, nikdo nám však nezastavil a pak přijela místní policie. Velmi slušně jsme byli požádáni, abychom zde nestopovali, že to není bezpečné ani pro nás, ani pro auta. Když jsme strážníkovi řekli, že potřebujeme do Dublinu, tak mu bylo líto, že nás na dálnici nemůže nechat, protože jiná cesta tam moc nevedla. No nedalo se ale nic dělat a vydali jsme se nazpět, že si zaplatíme autobus do Dublinu. Ale štěstí se k nám přeci jen obrátilo čelem a kousek od dálnice jsme chytli přímý stop až do Dublinu. Byla to paráda. Řidič byl příjemně upovídaný a bylo mu i rozumět, což v Irsku opravdu není pravidlem.

Hrad Lismore

V Dublinu jsme viděli další proměnu irského počasí, protože nás zastihly kroupy, což jsme fakt nečekali. Poděkovali jsme za odvoz a vydali jsme se do našeho hostelu, kde jsme poslední noc v Irsku přespávali. Trochu jsme se tam osvěžili a šli si prohlédnout Dublin. No nic extra to nebylo, ale špatné také ne a my měli možnost dokoupit dárky pro své kamarády a kolegy. Opět přišly kroupy následované sluníčkem. Prostě Irsko. Po večeři v hostelu jsme šli spát a ráno po snídani jsme se vydali autobusem na letiště. To už nebylo zajímavé a let do Prahy byl bez problémů.

Hrad v městě Cashel a stanování v opatství

Irsko nás uchvátilo ochotou místních lidí nejen na stopu, ale i v obchodech a na ulicích. Určitě se sem ještě vrátíme, ale to asi bude už autem, abychom si mohli některá místa pořádně projet. Ale stopování v Irsku lze jen doporučit, i když se už tu nestopuje tolik, jak tomu bývalo před deseti, dvaceti lety.

Ruiny opatství Cashel