Gran Paradiso, za italskými kozorožci

Na začátku července jsem s kamarády fotografy vyrazil do italského Národního parku Gran Paradiso, který se rozprostírá na území Grajských Alp. Tato část Alp leží při hranicích Itálie a Francie. Naším hlavním cílem byl kozorožec alpský (capra ibex ibex), ale žije zde i kamzík, svišť, bělokur, orel, zajíc a další horští živočichové.

Vyjíždíme večer a tak na balení mám celé odpoledne a po osmé hodině večer už jedeme směr Alpy. Ráno už stojíme na parkovišti pod alpskými vrcholy a jdeme na náš první výstup. Pln optimismu nechávám v batohu skoro celou výbavu a jdu.

Už dopředu vím, že mne bude každý den čekat něco málo přes tisíc výškových metrů, čiže 3,5 hodiny neustále chůze do kopce.

Naštěstí po dvaceti minutách nalézáme první kamzíky a člověk si může trochu odpočinout. Z fotek nic není, ale zjištění, že tu něco je, mi vlévá sílu do nohou a jdu, jdu a jdu, protože když se člověk zastaví, tak je to ještě horší. Poté takto vidím další kamzíky a sviště a tak tělo trochu regeneruje.

Z cesty autem jsem celý rozlámaný a už se mi jde docela špatně, na tom má trochu vinu i těžký batoh, který odhadem váží 10kg. Když potkáme rangera,  náladu mi taky moc nezvedne, stále dokola říká, že jsme příliš nízko a kozorožci zde díky turistům nežijí. A tak celou situaci zachraňuje kamzík, který chce ode mne mít  pěknou fotku a tak vznikají dvě fotky kamzíka.

Kamzík horský (rupicapra rupicapra) je denní zvíře, velikostí připomíná kozu, hlavu zdobí hákovité rohy, může vážit až 40kg. Žije na skalnatých vrších a horských loukách, kde spásá horské traviny a byliny, což dělá tak důkladně, že by ho v České republice někteří ochránci přírody nejraději vyhubili.

Poté již na výstup rezignuji a supím si to dolů, kde pak na parkovišti čekám na ostatní.  Teď už se jen ubytovat v 30 km vzdáleném penzionu a zregenerovat se na další den.

Druhý den věnujeme dopoledne sběru informací a bohužel opět zjišťujeme, že musíme šlapat výše než včera. Lanovkou se vyvezeme na horu Montseuc (2333 m.n.m) a zdoláme cca 300 výškových metrů, které nám zbývají do vrcholu. Během nich fotím místní rostliny.

Večer se ještě vydáváme na vodopády k městu Lilaz a tak díky vypujčenému stativu a sklu vzniká fotografie malých kaskád.

Podvečer už směřuje ke katastrofě příštího dne, večer ochutnám výborný chleba (že je s ořechy, na které jsem alergický, zjišťuji o chvíli později a tak končím den na práškách, ráno si roztrhnu řetízek, a to co mne čeká do třetice mne stojí vysněné fotky.

Stoupám pouze s 5-stovkou a díky večernímu osvícení i s záložním foťákem, který váží o maličko více než záložní baterie k Canonu 1DII.

Během výstupu střídám všechny barvy, stavy od euforie s ubývajícími metry po totální depresi, že vrchol stále nepřichází. Po čtyřech hodinách chůze do kopce jsem konečně u horské chaty, která se dá považovat za výchozí bod pro další výstup za kozorožci. Zde vidím prvního fotitelného sviště, otvírám batoh a šok, objektiv nalézám odpadlý od těla fotoaparátu. Na bajonetu objektivu jsou uštípány všechny zámky a tak je objektiv s hlavním tělem nepoužitelný. Naštěstí funguje se záložním fotoaparátem a tak jdu fotit.

Bohužel 3 snímky za sekundu oproti 9 a ostřících bodů pouze 9 proti 49 není nic moc, ale nakonec pár snímků přeci jen vznikne.

Svišť horský (marmota marmota) je denní zvíře, má silnou a krátkou postavu se širokou hlavou, váží do osmi kilogramů. Žije na hranici lesa a na skalnatých svazích. Na podzim upadá do zimního spánku, ze kterého se probouzí na jaře.

Za chvilku už zase pokračuji dál do nadmořské výšky kolem 2800 m.n.m., kde nalézáme prvního kozorožce. Fotím, co to dá, ale už na displeji se mi zdají fotky rozmazané. Slunce neúprosně svítí a výrazné tetelení vzduchu degraduje můj teleobjektiv. Kozorožec je v pohodě a tak čekáme, až se zatáhne a přijde vytoužený stín a chlad.

Statného kozla štelujeme pomalu na další skalní výběžek, abychom za něj dostali modravé dálky hor. Už zbývá posledních dvacet metrů, slunce se schovává za mraky. Když se přiřítí banda mladých turistů, všichni vysmátí, že vidí kozorožce, nahoru si vynesli maximálně kompakty nebo zrcadlovky s širokáčem s tím, že chtějí mít kozorožce přes celé políčko a ukazují jací jsou jedničky.

Vystrašeného kozorožce ženou přesně na druhou stranu než potřebujeme. Dvě hodiny snažení jsou v tahu, u počítače později zjišťuji, že i všechny fotky jsou neostré a tak končí v koši, vyjma dvou, které jsem si schoval spíše na památku a tak končí můj veselý den.

Poslední den vyhazuji z batohu co se dá, beru s sebou je 1DII s půjčeným objektivem Canon 70-300/4-5,6 L IS USM a Canon 600D s makro stovkou.

Překvapivě za tři hodiny už sedím u svišťů. Oproti minulému focení s 5-stovkou jsem trochu krátký a tak čekám na kluky, abychom trochu kooperovali a tak vzniká pár fotografií.

Už zase šplhám do kopce za kozorožci. Nalézáme je tam co včera, pouze zjišťuji, že při použití 3-stovky jsem u nich docela blízko a asi se jim nelíbím - narozdíl od Petra, kterému pózují pár desítek centimetrů od objektivu a nebo mi jen prostě nechtějí pózovat, jak jak potřebuji.

Tak běhám nahoru a dolů stále do kola. Něco nacvakám, ale asi se sem jednou budu muset vydat znovu a složit reparát.

Kozorožec alpský (capra ibex ibex), je denní zvířem jehož hlavu zdobí zahnuté rohy, které mohou dorůst až do jednoho metru, může vážit až 300 kg. Žije na zelených alpských loukách nad horní hranicí lesa, kde spásá trávu, mech a horské byliny.

Cestou zpátky k chatě nám zapózuje svišť.

A já pak utíkám napřed, abych si mohl zafotit orchideje, které jsem tu našel blízko u cesty zhruba v polovině hory. Díky výklopnému displeji s live-view jde všechno nějak snáze a fotky na kartě pomalu přibývají.

Tma se pomalu blíží a tak spěchám na parkoviště. Poslední výborná italská pizza a ráno nabíráme směr Česká republika, kam večer přijíždíme.

Poznámka na závěr: U všech fotografií je uveden k nahlédnutí exif, fotografie vznikly za pomocí Canon EOS 1DII, Canon 600 D, Canon 500/4 L IS USM, Canon 70-300/4-5,6 L IS USM a Canon 100/2,8 L IS USM

Zbylé fotografie jsou k nalezení u mne na webu.