Brand

Nestaňte se otrokem svého fotoaparátu

Poslední dobou jsem až příliš často svědkem zarážejícího jevu. Všichni všechno fotí, natáčí, ale málokdo se opravdu dívá kolem sebe. A málokdo prožívá současnost kolem sebe napřímo, bez pohledu skrz fotoaparát. Proto jsem sepsal tento článek jako námět k zamyšlení. A doufám, že to mnoha lidem pomůže.

kviz.jpg

Jako fotograf se rád dívám na vše kolem sebe a už z vlastní přirozenosti pozoruji vše zajímavé. Někdy se i přistihnu, že podvědomě myslím na to, jak by to asi vypadalo na fotce. Ale přiznám se že opravdu začnu fotit málokdy (pokud to tedy není zrovna nějaká fotografická zakázka samozřejmě :).

Fenomén fotografické konzumace

Poslední dobou mě ale čím dál více zaráží přístup lidí s fotoaparáty a kamerami. Ano, záměrně nepíšu o fotografech, protože těch se to většinou moc netýká. Postiženi jsou obvykle majitelé fotoaparátů, nicméně může se to týkat nás všech. A co se tedy jedná? Zejména v zahraničí (ale do naší rodné vlasti tento fenomén proniká pomalu ale jistě taktéž) můžete vidět například turisty, kteří neustále všechno fotí, natáčí a kdovíco ještě... Jinak řečeno vnímají své zážitky skrz displej nebo hledáček. Soustředí se jen na to, aby udělali co nejvíc fotek, videí a "selfíček", ale téměř nikdo z nich nevnímá okolí kolem sebe naživo, přirozeně.

Přiznám se, že mě vcelku šokuje, když vidím lidi, jak přijdou k nějakému turistickému místu a už při příchodu mají fotoaparát nalepený na obličeji (nebo kameru před obličejem), ozve se cvak cvak cvak cvak cvak a pak odejdou pryč. Aniž by se na to sami podívali! Jednou jsem byl s rodinou na výletě v mořském světě, kdy byly spousty akvárií. Víte co dělali lidi kolem nás? Přišli, připlácli na sklo akvária telefon nebo objektiv, vyfotili a odešli. Aniž by se na ty živočichy v akváriu vůbec podívali. K tomu ještě pár selfíček a bylo hotovo. Prostě zprostředkovaná konzumace skrz fotoaparát, nic víc. Já mám z toho místa asi 5 fotek. A to mi pro oživení vzpomínek stačí.

Mám pocit, že lidé se dnes odnaučili dívat kolem sebe a místo očí mají fotoaparát... své prožitky nevnímají napřímo, pouze dokumentují vše kolem sebe.

K čemu to je!?

A já se ptám - hergot, k čemu potom takové fotky jsou!? Pokud pominu fotografii uměleckou, která má oslovovat veřejnost a něco jí komunikovat, tak pro mě jako běžného člověka má fotografie úlohu připomínací. Má mi připomenout zážitky, které jsem prožil a místa, která jsem navštívil. Má mi pomoci oživit vzpomínky, které mám a emoce, které ve mně to místo vyvolalo. Jenže jak může fotografie něco takového vyvolávat, když to tam prostě není? K čemu jsou lidem potom takové fotky? Tam, kde zcela chybí vlastní prožitek, jsou pořízené fotky zcela ochuzeny o to, co mají připomenout. Oni prostě nic připomenout nemohou. Při pohledu na takové fotky žádné prožitky na povrch nevyplavou. A takové fotky budou "prázdné" a anonymní stejně tak, jako když se díváme na google street view nebo když si vyhledáme dané místo přes google images. Budou to prostě jen anonymní fotky s obsahem, který jsme si neprožili, a tak nám takové fotky neřeknou nic jiného, než jen že jsme tam byli.

A to ani nezmiňuji lidi, kteří například znuděně leží na pláži, očividně je to tam nebaví.... a pak najednou doslova "oživnou", když pořizují asi 150 selfíček, na kterých se snaží vypadat, jak si náramně užívají a jak je to super. Přetvářka a pozlátko hadr... ale to je už zase jiné téma, protože takové fotky jsou pořizovány s naprosto odlišným účelem.

Nedávno jsem psal článek o fotících hostech na svatbě... to je podobné téma. Jdou na mě mdloby, když  vidím rodiče, jak si fotí příchod svých dětí k "oltáři". Pro pár mrzkých fotek přijdou o velmi vzácný zážitek, který se už se pravděpodobně nebude nikdy opakovat. Místo toho aby se podívali vzájemně do očí, tak zejména v zahraničí všichni svatební hosté upřeně civí do telefonů nad hlavou. Musím uznat, že na českých svatbách je tento fenomén naštěstí méně rozšířen.

Uvidí ty fotky ještě někdy někdo?

Další hledisko je archivace a třídění fotek. Nedělám si žádné iluze, a tak si troufám tvrdit, že většina takto postižených lidí své fotky uvidí v počítači nebo tabletu možná tak jednou. A to tehdy, když ty tisíce fotek rychle "prolítne", aby pár z nich vybrali na fejsbůk. A jak to skončí? Bez další selekce nebo třídění už ty fotky nikdo nikdy samozřejmě neuvidí - protože kdo by se probíral pěti tisíci fotek?

Nevím proč, ale přijde mi, že lidé se dnes chovají tak, jako by je google naprogramoval k tomu, aby nic neprožívali bez foto / video dokumentace. Přijde mi to komické a smutné zároveň. Jednou jsem kdysi četl zajímavou myšlenku - proč bych fotil něco, co už je milionkrát vyfoceno a umístěno na google images? Samozřejmě je to trochu extrémní přístup. Nicméně jestli si mám vybrat mezi intenzivním zážitkem bez fotek a nebo zprostředkovaným "nezážitkem" skrze fotky, tak si vždycky vyberu to první. K čemu mi budou tisíce fotek, které mi nic nepřipomenou? To je jako prohlížet si cizí fotky, které už někdo jiný pořídil přede mnou.

Je to na nás všech...

Pokud víte o někom, kdo je takto "postižený", zkuste jim pomoci. Zaslouží si to. Stačí málo - prožít si to napřímo a k tomu si pořídit nějaký záznam pro připomenutí. Ale ne naopak. Jak jsem již psal, naštěstí tento jev není v naší kotlině rozšířen tak, jako v zahraničí. Budu pevně doufat, že s vaší pomocí se nám to v takovém stavu podaří udržet a pomoci tak lidem kolem sebe život prožívat - a ne být otrokem telefonu či fotoaparátu. Protože málokdo chce ve stáří zjistit, že má půl milionu fotek, ale nic z toho si v podstatě napřímo nezažil... co myslíte?

PS: Budu velmi rád za jakékoliv vaše náměty, připomínky, názory či zkušenosti. Možná už trpím profesionální deformací, ale tento článek jsem prostě napsat musel, byť neradí ani neposkytuje žádné návody. Je mi prostě jen líto lidí, kteří jsou otroky své vlastní záznamové techniky...

Štítky: zamyšlení, úvaha

Diskuse

Martin

8.6.2016 09:23

kde to můžu podepsat?

všímám si toho samého fenoménu jako ty. cvak cvak cvak odchod. a když se občas podívám někomu na displej, tak to nacpat pěkně na prostředek a dokument je na světě... plus samozřejmě uřezané nohy, ruce, hlavy...

Martin

8.6.2016 09:24

 

jo a dobře, žes to napsal... občasné zamyšlení a glosa je fajne vytržení z technické reality

Underground

8.6.2016 09:33

Je to i tim ze drive nemel fotoaparat kazdy. Kupovat filmy a potom je nasledne vyvolavat taky neco stalo! Proto drive stacilo lidem par fotek. Me dnesni doba ani neprekvapuje focenim tisice fotek.

Co me ale ne tak vadi jako spis lito lidi co z dovolene odnesou 1000 fotek a na 990sat znich jsou oni sami - tim myslim opravdu jen postava u neceho co muze byt kdekolit a nejde poznat kde to vubec je

 

PS: na jejich obranu. tezko se foti velkej uhel zaberu kdyz je clovek sam a jen s mobilem.

Mel jsem tu ted kamaradku na 3 dny ve Skotsku kde jsem ji mohl udelat par krasnych zaberu z Iphone diky panoramatu. Sama by to urcite nedala tak aby tam jeste byla :) 

[img]http://imgup.cz/images/2016/06/08/pano.jpg[/img]

Tomáš

8.6.2016 10:30

Díky moc za reakce. Já už tu myšlenku delší dobu nosil v hlavě  a teď to prostě nějak uzrálo ...

daniels

8.6.2016 10:33

jooo dobře jsi to Tome napsal....krom toho třeba z těch svateb nebo i jinejch akcí si zpravidla každej ty fotky nechávaj pro sebe a ani je nenabídnou ostatním. Chodim fotit známýmu turnaje v softballe .. a rodičovstvo hráček zpavidla fotí jak o život, ale ostatním to málokdo z nich nabídne...tak že to pak prakticky jen uvízne někde doma na disku a v zapomnění.A ten kdo fotky zpracovává, ten zpravidla nefotí všechno a porád....ten vybírá :) a ve většině případů se koukne na svojí fotku a ví kde to je, co to bylo za akci, byť jen procházka. :)

Michal

8.6.2016 10:41

Jj, je to o přístupu k životu, asi mě to trochu děsí, na druhou stranu jsou šťastní a to je hlavní.

 

Není čas něco vnímat, program cesty je nabit k prasknutí. Island, Duhové hory, místo bez signálu, přilétá vrtulník, asi průser a letí někoho vyzvednout a ono houby, výlet turistů, vrtulník se pověsí 20m nad zem otevřou se dveře, skupinka se vystřídá na focení a letí pryč, ani ty selfie nemohli stihnout.

Tomáš

8.6.2016 11:28

:D :D :D

Stanislav Lepič

8.6.2016 11:39

Díky za zajímavé zamyšlení. Úsměvné je, že se to dotýká něčeho o čem právě čtu. Dovolím si dva, snad zajímavé, úryvky z četby.

[Thomas Hylland Eriksen - Syndrom velkého vlka (Hledání štěstí ve společnosti nadbytku)]
(úryvek z 3. kapitoly - kulturní bulimie: méně je více)
"Před nějakou dobou jsem četl interview s mužem, který šest let cestoval po světě a natáčel televizní pořady o nejzapadlejších koutech. Byl opravdu všude. Pak mu novinář položil několik otázek týkajících se míst, kde prokazatelně byl a natáčel, a ten nešťastník mu nebyl schopen odpovědět. Nic si nepamatoval. Veškeré zážitky se slily do jediné nezřetelné kaše a dotyčný už od sebe nebyl schopen jednotlivá místa odlišit.
Představte si vesnického sedláka v polovině 19. století. Za celý život vykonal pouze jednu delší cestu, a to koněm a povozem do hlavního města. Trvalo mu to měsíc. Když se vrátil, pamatoval si všechno, co viděl a zažil, a velmi pravděpodobně ještě víc, a kromě toho měl spoustu času o všech těch věcech přemýšlet. V rodné vesnici bylo navíc dostatečné množství lidí, kteří v hlavním městě nikdy nebyli a kteří měli přes zimu spoustu času na to, aby s ním poseděli u krbu a poslechli si jeho vyprávění. Je dost možné, že mu historky z cesty vydržely po celý zbytek života.
Kdo z nich toho zažil víc?"

(úryvek z 5. kapitoly - klesající mezní užitečnost)
"Ve starých dobách byly fotoaparáty a filmy drahé a vyvolávání komplikované, takže lidé dělali méně fotek. Dnes jsou digitální foťáky za hubičku, vyvolávání snadné, takže každý může fotit, jak se mu zachce. Výsledkem je, že lidé si z dovolené u moře, odkud by v zásadě stačilo deset obrázků, přivezou stovky fotografií. Každá další má nižší mezní užitečnost než předchozí. Poslední fotka má hodnotu blížící se nule, nebo možná dokonce nižší než nula: místo aby měl člověk radost, jde na něj zoufalství. Tohle je paradox svobodné volby v kostce. Do určitého okamžiku nám zvětšená volba přináší větší radost ze života, ovšem s každou další volbou tato radost klesá. Když dosáhnete bodu nasycení, každá další volba radost ze života snižuje. Přináší spíše vyčerpání a nevolnost."

Tomáš

8.6.2016 12:41

Hodně zajímavé

Aleš

8.6.2016 14:17

Já sám mám "máslo na hlavě". Předevčírem jsem se vrátil se 4denního 

výletu v Izraeli. Jeden den Tel Aviv, dva Jerusalem, a jeden Palestina.

Přivezl jsem přes 300 !!! fotek. Dvě třetiny architektura, třetina lidičky ve                                                                      Starém Městě v Židovských a Arabských čtvrtích a něco s pouště v Palestině.

Na mou omluvu musím říci, že ve svém věku na 100% už se tam nikdy

nepodívám, proto asi to množství :-). Okolí jsem vnímal naprosto  intezivně

a ke každé fotografii můžu dát komentář, kde a jak vznikla. Přeto můžu 

říci, že v kinofilmové době, bych nafotil maximálně za stejnou dobu 4 filmy.

Já sám jsem jen na jedné fotce u Zdi nářku, to aby mi žena věřila, že jsem 

tam vůbec byl :-). Tomáši výborné téma na článek, spousta z nás se může

chytit za nos a mít důvod k zamyšlení. Přeji hezký a pozitivní den.

Ivo

8.6.2016 14:47

Na tuto otázku by nejspíše znali odpověď na japonském nebo v poslední době i čínském velvyslanectví. Bylo mi to zdůvodněno tím, že oni pak svou dovolenou prožívají podruhé při prohlížení fotek. Já si myslím naprosto stejně, že v podstatě neprožili ani jednu. Na jejich omluvu je třeba zmínit, že oni vají většinou do minuty rozplánované itineráře, dva dny na Prahu, tři na Paříž, dva na Londýn a odlet. U Evropanů jsou asi opravdu na vině sociální sítě. Pokud se nepochlubíte, jakobyste tam nebyl. Znám případy, kdy lidé zcela ztratili prožitek z dovoleé, když se jim rozbil první den fotoaparát. Pak už jde bezpochyby o nový druh civilizační psychózy, podobné závislosti na mobilním telefonu. Já osobně dělám velký rozdíl mezi fotografickou expedicí, kdy cílem výletu je přivézt kvalitní záběry a výletem poznávacím, kdy fotoaparát klidně zapomenu v autě pod vlivem dojmů z atraktivního místa. Nemluvě o tom, že se chodí tak nějak lehčeji bez pěti kilo na krku ;-).

Zdeněk

8.6.2016 15:39

Díky za článek. Líp bych to nevyjádřil. A pokud jde o pomoc, nejlepší je jít příkladem. Na svatbě dcery jsem neudělal ani jednu fotografii, ale rozhodně nelituji! To co zůstane v hlavě, je mnohem důležitější, než to, co zůstane na papíře (o nulách a jedničkách na disku, nebo webu nemluvě). Zdeněk P.S. Michalovi - na Islandu stejný zážitek. Jen vrtulník visel nad Bardanbungou. Ani jsem si to nevyfotil :-)

sladas

8.6.2016 16:31

Pravdu díš Tome! Včera jsem mluvil se známým o tom jak nám za mladých let stačilo pět kinofilmů na dvoutýdení dovolenou. Pak se řeč stočila na to, že si jeho syn koupil před necelým měsícem nový foťák, na kterém má již nafoceno skoro 3 tisíce snímků a zda bych mu je nemohl pomoci protřídit? Tak jsem mu odpověděl, že nemohu sloužit, neb já nevím proč to či ono jeho syn fotil a jesli to neví ani syn tak to je pak těžké.

Václav

8.6.2016 16:34

Zajímavý článek. Má to dvě mince. Když jsem jel jako fotograf fotit velrybí žraloky na maledivy, plánoval jsem to měsíce. A tak když se žralok konečně objevil, musel jsem být na 100% soustředěný na zachycení správného momentu a užil si radost a emoce především až po focení, prostřednictvím fotografií. To samé se týká jakýchkoliv suchozemských nebo potápěčských výprav, na které jedu jako fotograf. Asi úděl každého fotografa, který se věnuje určitému projektu. Fotografická práce je prioritou, zatímco zážitky a emoce stojí stranou i když to fotograf nedělá zrovna pro peníze nebo na zakázku.

 

Oproti tomu, když jsem v noci na nádech v hloubce 30 metrů proplavával stometrový vrak lodi Thistlegorm, fotoaparát jsem nebral a díky tomu si to maximálně užil. Vždy se snažím najít momenty, kdy mohu fotoaparát nechat na polubě lodi a užít si volnost pohybu a relaxaci do maxima.

 

Na druhou stranu pozoruji, že jelikož dnes má telefon s fotoaparátem opravdu každý (a vždy při sobě), lidé cvakají, cvakají a ačkoliv výsledek je, co se kvality týče, ubohý, lidé fotografy nepotřebují tolik jako dříve. Nedávno jsem kamarádkám co jezdí western nabízel možnost profi-nafocení s koňmi zdarma (protože sám jezdím, měl jsem chuť toto téma nafotit). Nicméně holky až tak unešené nebyly, protože ony přeci mají hromadu selfíček a fotek z telefonu... takže fotky vlastně mají :o)  Že je udělat selfie za jízdy z telefonu nebo angažovat dobrého fotografa, objektivy, blesky, dálkové odpalování a odrazové deštníky úplně jiný "sport" už tolik nevidí. Nezávidím kolegům, kteří v dnešní době musí házet perly sviním aby se fotografií uživili :o)

 

 

Mira Kvita

8.6.2016 17:44

Dobrý článek Tome,

 

já bych viděl tak, že největší zásluhu na tomto cvakání je touha lidí se zveřejnit na Fejsbůku....vidím to všude kolem sebe..všechno vyfotit a hned sdílet a stát se na chvilku "selebritou" a rozdělovat své "přátele" na ty co mi fotku lajkli nebo ne....

 

Toť můj příspěvek a zamyšlení....

 

P.S.: FB nemám a ani mít nechci....;-)

vlasto

8.6.2016 18:58

nedeje sa to len na dovolenkach ...

uplne najhorsie sa citim, ked idem na vystupenie detí v skole ci krúžku a som snad jediny, kto pozerá na vlastne dieta ...

aky pocit musia mat deti, ktoré pri pohlade do hladiska vidia "nezucastnene" osoby čumiace dohora na displej telefonu ?

Zuzana

8.6.2016 19:07

v životě jsem si nevyfotila sebe u památky, či vůbec památku jako takovou, své děti na besídce poslouchám, nenatáčím a už vůbec je tam nefotím, nejhorší je vidět na svatbě les foťáků, absolutní mor doby, fotím jen když vidím pěkné světlo doma na dětech anebo v práci

vlasto: absolutní souhlas

Zuzana

8.6.2016 19:15

jo, zapomněla jsem dodat, že je to fajn zamyšlení, pěkný článek

Tomáš

9.6.2016 06:58

Já jsem moc rád za všechny ohlasy a za to, že jsou pořád lidé, kteří to vidí stejně nebo podobně jako já... A taky díky za různé názory, skvěle doplňují článek!

PeterBartok

9.6.2016 10:48

ano je to sila, je to mor dnesnej doby...kazda udalost ma dnes neodmyslitelnu kulisu divakov s predpazenymi rukami s mobilom ci kompaktom...asi je to asi nejaky (d)efekt stada...proste ti ludia citia povinnost vytiahnut svoje fotitko a cvakat, ved predsa vsetci naokolo cvakaju, tak preco nie ja, ze?...a obzvlast hlupe mi to pripada ak na akcii vidiet "oficialneho fotografa" ktory vsetko nafoti a mozem si tie fotky s odstupom niekde pozriet...myslim si ze tu ide snad o nejaky pocit "koristi", ze aj ked cvaknem mizernu fotku, ale mam ju!  a mam ju vo SVOJOM mobile ci kompakte...

Petr Kotrlík

9.6.2016 14:33

Pamatuji si, jak jsem vlastnil foťák asi druhým měsíce a vyrazil jsem do Íránu. Za 14 dní jsem udělal 2500 fotek (pravda, kamarád v Izraeli za pět dní udělal skoro stejný počet fotek a to já fotil ještě často tříexpozičně u krajin)... teď jsem byl týden v Norsku a "jen" něco málo přes 100 fotek (opět, některé tříexpozičně a některé i panoramatické, takže se to nasčítá). A myslím, že tenhle počet ještě spadne :-) To užívání si je opravdu lepší, proto volím místo obyč fotky spíše zápis do cestovatelského deníku.

 

Ale zase.. když to někomu dělá radost dělat cvaky cvak, proč ne :-)) Horší je, když vám takový člověk chce udělat přednes ze své cesty a ukáže vám 800 podprůměrných fotek, často ty samé... :-)))

Christian

9.6.2016 20:13

Ja sa sám priznám, že ked som začínal fotit asi pred rokom, tak som tiež cvaka cvakal, dnes idem fotit, odídem zo štyrmi fotkami, z výletu na tri dni ich urobím max 5

Stanislav Lepič

9.6.2016 22:18

Jsme na fotoserveru, takže v komentářích je pochopitelně především pohled fotografů - o kterých ten článek není, jak píše Tom.

Že jsem dřív hodně "cvakal" všechno co mne zaujalo a po mnoha letech "cvakání" už mohu dělat mnohem méně fotek, zato uspokojivějších, to je snad základ toho, jak se učíme fotografovat, ne? Na začátku nevím nic o kompozici, expozici, ani o tom co se mi líbí a proč. V takové situaci "každá fotka dobrá" a dobrých fotek není nikdy dost.

Slaďas zmiňuje nacvakání 3000 snímků a potřebu jejich protřídění. Nenaučili jsme se snad nejvíc právě touto činností? Posuzováním, proč něco vyšlo a něco ne, případně představou, jak to příště zkusit jinak? Fotky je na prvním místě třeba promazávat. Vsadím se, že kdyby ten kluk musel projít a promazat těch 3000 snímků na 300 pro něj nejlepších, posunulo by ho to fotograficky dál než dalších 3000 co teprve nacvaká.

Ale o tom článek také nebyl.

Problémem "prožitku" je paměť, která je velice selektivní a velice subjektivní. Jakkoliv je ta scénka besedy z mateřské školy s rodiči dívajícími se na displeje místo na své potomky bizardní, pokud tam někdo nenatáčí "záznam pro všechny", pak je to pro ně jediná možnost, jak se na své děti a jejich "dětství" podívat s odstupem let. Paměť vše velice rychle zahladí do mlhavé představy o tom, co se možná kdysi stalo. Ve většině případů nezůstane ani to.

Zajímal by mne spíš komentář člověka, o kterém článek píše. Tedy "nefotografa" vnímajícího okolní svět přes displej a zdánlivě tedy neprožívajího "skutečnost". Co ho motivuje k takovému chování? Má to vliv na jeho prožitek nebo spokojenost? Přiznám se, že nevím. Do hlavy vidím jen sobě a už to lze považovat za životní úspěch. ; )   Můžu se sice spokojit se slovy jako "stádo" nebo "fejsbůk", ale to by vypovídalo víc o mně než o tom druhém.

Jak by ale bylo možné "pomoci" někomu, komu nerozumím a kdo žádnou pomoc nehledá?

Miroslav

10.6.2016 06:28

Dobrý článek. Také to tak vidím i já. Vždyď ti lidé tím svým ksichtem ty památky jen degradují. Vše mají rozpatlané, hlavy jako meloun, ale mají za sebou Aifelovku :D 

TOM

10.6.2016 21:19

Možná jsem ten "správný" amatérský fotograf. Nejel bych na výlet bez fotoaparátu, vezmu raději i záložní kompakt.

Užívám krajiny a často řeším dilema: Má vůbec smysl tohle fotit a obtěžovat se vytažením přístroje a posunutím čudlíku do polohy ON? 

Liborf

11.6.2016 10:46

více takových zamyšlení a nejenom na toto téma. Jak již bylo někdy napsáno ... Pokrok nezastavíš ?

Michaela

25.6.2016 00:18

Už se mi to taky stalo, že v nadšení z focení jsem si uvědomila, že vlastně na všechno zírám jen skrz displej telefonu. Ale jinak se kochám většinou na vlastní oči. Nicméně ten divný fototurismus, kdy lidi přijedou třeba k vodopádu, ani nevylezou z auta, protože je hnusně, jen stáhnou okýnko, cvaknou a jedou, tak to taky nechápu.

Libor

1.7.2016 09:05

No, v diskuzi na Google plus jsem napsal skoro stránkové vyjádření k tomuto článku. V mnohém s autorem souhlasím. Ale s tím, že nás to naučil Google, ne. To nás naučil z velké části především Facebook. Já mám desetitisíce fotografií a nelituji toho. Vždy z nich vyberu ty nejlepší a nejhezčí. A nemám mobil furt před sebou a umím si to "prožít". Rád dokumentuji, přispívám do map. 90 % mých fotek dokáži využít - na svém výletním portálu, v Google mapách, něco si rád připomenu ve vzpomínkách. A zde opět nesouhlasím s autorem - na fotkách mám rád různé malé detaily, i 100 fotek mi velmi připomene atmosféru, z každé jednotlivé mám radost. Vyberu nejlepší, dělám z nich alba. Ostatní vyselektuji. A nevím, co má autor proti Google Obrázky (proč furt Google Images? To nežijeme v Česku?), je to vyhledávací služba, kolikrát tam vyhledávám podle své fotografie. Google street view zas považuji za něco fenomenálního pro lidi, kteří se na místo chtějí podívat, ale nemají možnosti. A tak bych mohl pokračovat dále a dále. Ale zajímavý postřeh. I já si jednou uvědomil, že na vše koukám skrz mobil/foťák, tak jsem to jednoduše omezil. ;) Možná to autor trochu moc prožívá a doporučím mu - zaměřte se na lidi na FB, ti na něj dávají nejvíce kravin. ;) Google nás toto chování nenaučil, to byl Fejsbůček. ;)

Iveta

15.7.2016 11:57

Vše co je v článku je pravda, ale může to být i naopak. Já často vyrážím na různé výlety po krásách naší kotliny s kamarády. Nikdo z nich nefotí. A narozdíl ode mě, oni všechno proběhnou do cíle, zatímco já se loudám kilometr za nimi, vše vnímám a zároveň i fotím. Jen díky foťáku jsem se naučila vidět krásu i v obyčejných věcech a maličkostech. Pak se ostatní diví kde jsem a najdou mě třeba jak jsem přikrčená u nějaké houby nebo kytky, kterou ani nezaznamenali. Myslím, že je třeba najít střed- umět ocenit krásu a jedinečnost, jak skrz hledáček tak i naživo.

Tomáš

27.7.2016 10:52

Libore, souhlas s tím, že "fejbuk" je to co dneska nutí lidi pořád všecko všude fotit a chlubit se s tím donekonečna... proti Google obrázky nic nemám. Myslel jsem to v tom smyslu, že Vaše fotky, které na Google do mapy umístíte, budou pro Vás mít nějaký příběh. Pro mě ale budou mít už jen dokumentační charakter, protože jsem na daném místě třeba nebyl.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Ostatní

Všechny články kategorie

Výstava fotografií ve Frýdku-Místku

Výstava fotografií "Bez konstruktivních závěrů". Ian z Anglie, Pavel z České Republiky a Wojtek z Polska ve svém volném čase…

14.6.2017

Pavel

Jak odevzdáváte své fotografie?

Fotografie se stala nejen zábavou, ale i (vedlejší) prací pro mnoho fotografů. A tak se vcelku často diskutuje otázka - jakým…

4.5.2017

Tomáš

Jak na ostré fotky: 5 tipů pro začínající fotografy

Nezáleží na tom, jestli jste si koupili svoji první zrcadlovku značky Nikon, Canon či Pentax – i tyto skvělé aparáty dokážou…

17.3.2017

Redakce Fotorádce.cz

Otázka pro fotografy: nová výbava nebo vzdělávání?

Krásné fotky - to je něco, co by chtěl asi každý amatér i profesionální fotograf. Otázkou do pranice je - jak něčeho takového…

7.3.2017

Tomáš

Nestaňte se otrokem svého fotoaparátu

Poslední dobou jsem až příliš často svědkem zarážejícího jevu. Všichni všechno fotí, natáčí, ale málokdo se opravdu dívá kolem…

8.6.2016

Tomáš

Fotografování jako živnost: daňové přiznání

V předchozích dílech našeho seriálu o byznysu ve fotografování jsme si vysvětlili, jak zařídit a bez starostí provozovat živnost.…

12.5.2016

Tomáš